Závody vymyslel dánský dobrodruh Hans Tholstrup, který si Austrálii zamiloval. Nejdříve ji obeplul v pětimetrové loďce, pak přešel na pevninu. Vždy se zajímal o alternativní pohony a tak zkonstruoval první solární auto na světě – The Quiet Achiever . V roce 1982 s ním projel 4 025 kilometrů mezi Sydney a Perthem. Pak už to byl jen krůček k zorganizování závodu.

První World Solar Challenge se jel v roce 1987, pak se opakoval každé tři, později každé dva roky. První ročník vyhrál vůz Sunraycer od General Motors. Díky aerodynamické konstrukci z kevlaru jel ve dnech bez obláčků rychlostí až 109 kilometrů za hodinu. Trasu urazil za pět dní, druhý vůz v pořadí přijel o dva dny později. Poslední závod se jel na podzim 2017 a zúčastnilo se ho 95 týmů z celého světa. Závod je příležitostí pro automobilky, které zkouší nové technologie a hlavně pro vysoké školy a jejich výzkumná pracoviště. Mezi týmy tak byli zástupci univerzit z USA, Japonska, Holandska, Německa, ale třeba i z Jižní Koreje, Taiwanu a Iránu. Mezi dalšími týmy byli i Poláci, Turci, nebo Jihoafričané.

Pravidla jsou poměrně přísná a striktně se dodržují. Na různých místech trasy se nacházejí kontrolní body, kde musí každé auto zastavit na 30 minut. Přes tuto pauzu se smí vykonávat údržba, ne opravy. Jezdí se za běžného silničního provozu od 8:00 do 17:00.  Aby bylo možné zvolit vhodné místo pro noční zastávku je možné prodloužit jízdní dobu na maximálně 10 minut, které se kompenzují na druhý den. Prostě kde se zastaví, tam se potom nocuje. Kamióňáci to znají. Pro studenty vysokých škol není hezčí a dobrodružnější dovolená. Samozřejmě, že stejně jako ve všech velkých závodech se i tady se dovažuje, aby všichni měli stejnou váhu. Obdobně je vypočítána i váha baterií, které můžou být plně nabity jen na začátku závodu. Pak se už nesmí měnit ani dobíjet z jiných zdrojů.

Závodí se ve třech třídách. Nejsledovanější je Challenger, kde se utkávají unikátní prototypy. V posledních letech je pořád víc sledována a obsazována třída Cruiser, což jsou auta pro běžný provoz, které vezou víc pasažérů. Co je na závodě milé je, že poslední třida Adventure, není závodní. Jede se v ní jen tak, pro zábavu. Často jsou v ní modely z předchozích ročníků, nebo vozidla, která nesplňují technické limity. Ano, ve World Solar Challenge je sice fajn zvítězit, ale nejdůležitější je dojet, případně zjistit jak dojet příště ještě efektivněji.

Poslední závod válcovali studenti univerzit ze země, kde příliš sluníčka neužijí – z Holandska. V kategorii Challenger vyhrál automobil Nuna 9 Delftské univerzity. Tenhle tým je na závodech něco jako Ferrari – jel už po deváté, z toho 7 krát zvítězil. Vítěz zdolal celou trasu průměrnou rychlostí 81 kilometrů za hodinu.  V kategorii Cruiser zvítězil Stella Vie studentů z Technologické univerzity v Eindhovenu. Přes celý kontinent se pětice pasažérů převezla průměrnou rychlostí 69 kilometrů za hodinu. Vůz byl extrémně „eko“– například sedadla byla z listů ananasu.

Solární automobil s dostatečnou baterií pro dny bez slunce má jistě co do sebe, i když asfalt asi hned tak trhat nebude. Možná ale už za několik let bude World Solar Challenge sledovanější než VC Dubaje. Která česká univerzita si to pojede do Austrálie rozdat jako první? Bude se členům týmů říkat elektro-eko-sluníčkáři?

[article id=2148]

Zdroj foto: tudelf.nl, newatlas.com, solarpower.com, time.com, sonnenwagen.org, worldsolarchallenge.org, news.engin.umich.edu, primotipo.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *