Jak to je, je poměrně jasné. Většina světa jezdí vpravo, vlevo se jezdí na některých ostrovech v Karibském moři, v řadě zemí na jihu Afriky (JAR, Botswana, Namibie, Zambie nebo Zimbabwe), na ostrovech v Indickém oceánu (Seychely, Mauricius), dále v Malajsii, Indonésii, Indii, Nepálu, Pákistánu, Singapuru, Thajsku a Japonsku. V krajinách Commonwealthu na jižní polokouli v Austrálii a na Novém Zélandu. Pak ještě na několika ostrovech v Evropě – v už vzpomínané Anglii a taky v Irsku, na Maltě a na Kypru.

A jak to bylo? Byl v tom pěkný zmatek, pro Evropu ale docela symbolický.

V dobách, kdy bylo nejrozšířenější přibližovadlo kůň, nebo vůz s koněm, se jezdilo vždy vlevo. Většinu lidstva totiž tvoří praváci a těm se lépe nasedalo zleva. Je přeci bezpečnější nasedat na kraji cesty.  Cestující byli také ozbrojeni nějakou sečnou zbraní, jejíž pochva na levém boku by při nasedání překážela. Ve starověkém římském kamenolomu u Swindonu v Anglii se našly vyježděné koleje na silnici k lomu, které byly na jedné straně hlubší. Po té straně prý jezdily vozy naložené kamením. Také na jedné římské minci jsou zobrazeni dva jezdci, kteří se míjejí pravými rameny.

[article id=4277]

Má to tedy logiku a řád. Kdy nastaly změny? Musel se zjevit diktátor a levák – tím byl Napoleon. Právě pro své pohodlí a už popsané důvody při nasedání vedl své armády po pravé straně silnice. Toto pravidlo prosadil v každé krajině, kterou obsadil – v Holandsku, Belgii, Lucembursku, Švýcarsku, Německu, Polsku, v severní Italii, ve Španělsku a v Rusku. Vpravo se jezdilo i ve Francouzských koloniích. Malé plus pro malého diktátora ale je, že začal zavádět i kruhové objezdy.

Ještě v první polovině dvacátého století bylo teda na silnicích celého světa a zejména v Evropě poměrně veselo. Stačilo přejet z jedné krajiny do druhé a už jste měli nezvaného hosta v chladiči. Svou nespokojenost s dopravním chaosem vyjadřovaly i vznikající automobilové korporace – náročná klientela chtěla volant podle toho, jak se jezdí u nich doma a ne jak u sousedů. Pořádek se rozhodla zavést Pařížská úmluva v roce 1926. Její signatářské krajiny, včetně Československa, se zavázaly „v přiměřeně vhodné době“ přejít na pravostranný provoz. Československo si termín „přiměřeně“ vyložilo tak nějak po našem a nedělo se nic. V roce 1931 aspoň slíbilo, že změnu zavede do pěti let. Nezavedlo. Pravostrannou dopravu zavedli až Němci po okupaci Československa. Rozkazem a ze dne na den. Po druhé světové válce už jezdila celá pevninská Evropa vpravo, až na Švédsko.

To podlehlo až v roce 1967. Nejdřív ale uspořádalo referendum o změně strany jízdy, což veřejnost jasně odmítla. Pak všechno raději odhlasoval parlament a už se nikoho na nic neptal. Změnu provedli Švédi sofistikovaně přes víkend. Nejdřív se úplně zastavila doprava a upravilo dopravní značení. Vše neustále připomínal rozhlas i televize. Pak se v osmihodinových intervalech na prázdné silnice postupně vracela veřejná hromadná doprava, nákladní doprava a osobní doprava. Nestala se žádná vážná dopravní nehoda. Chaos to ale na jeden půl den byl velký.

Evropa jezdí vpravo, ale možná už teď skupina odborníků v Bruselu zjišťuje, že jízda vlevo je zdravější, ekologičtější a víc symbolizuje myšlenku sjednocené, tolerantní Evropy… Bude k tomu referendum, nebo to rovnou odhlasují v parlamentu?

Zdroj foto: blogs.buprojects.uk, driversguru.com, rarehistoricalphotos.com, ctk.cz


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *