Dnes vede 48 000 kilometrů dlouhá síť cest přes 15 států a její vytvoření trvalo desítky let. Myšlenka vznikla už v 19. století. Toto období bylo v Americe nebývale rušné. Vznikaly a zanikaly státy, posouvaly se hranice, jedna válka střídala druhou, do toho indiáni, naleziště ropy, vzpoury otroků, a tak dál. Přesto už tehdy zástupci všech zemí kontinentu neustále jednali o dopravním propojení všech oblastí. Na První Panamerické konferenci v roce 1889 bylo propojení navrženo jako železniční trať, ale zůstalo to jen u mudrování u stolu a hezké myšlence.

Krajiny měly v té době poměrně dost svých vnitrostátních problémů. V roce 1923 na Páté mezinárodní konferenci amerických států bylo již k realizaci blíže. Zástupci států se dohodli hned na následující konferenci. Ta se uskutečnila o dva roky později 1925 v Buenos Aires. Krajiny Jižní a Střední Ameriky se dohodly na trase a propojení jednotlivých úseků dost rychle, potíže dělala Kanada a USA. Tyto státy se nechtěly k ničemu zavazovat, ale slíbily, že svou síť dálnic s Panamericanou propojí. Proto dodnes oba státy oficiální název cesty na svém území nepoužívají. Nejvzornějším plničem dohod bylo kupodivu Mexiko, které svou část dopravního systému odevzdalo už v roce 1950. Samozřejmě nešlo o jednu celistvou silnici, ale o co možná nejpřímější propojení existujících cest a dobudování zbývajících spojek.

[article id=3588]

V podstatě se povedlo – Panamericana začíná v Prudhoe Bay na Aljašce a končí v Ushuaie v Argentině. Důležitou Aljašskou dálnici budovala od roku 1942 americká a kanadská armáda. Jediný nedostavěný úsek v délce 87 kilometrů je v pralese Darién mezi Kolumbií a Panamou. Tady se nedaří – jde o chráněnou oblast a navíc je v absolutně nepřívětivém terénu. Kombinace džungle, strmých pohoří a močálů se zatím jeví jako nepřekonatelná. Kromě toho tam ostrí hoši z Kolumbie pěstují nějaké zakázané dobrůtky. Státy o tom, jak zvládnout tento úsek, jednají dodnes. Je možné, že se tato část bude objíždět trajektem.

Panamericana svádí dobrodruhy k jejímu kompletnímu projetí, i když to není takové leháro jako Route 66, například. Některé úseky nejsou sjízdné celoročně, několik měsíců v roce jsou pod vodou, nebo pod sněhem. V tomhle nabízí Panamericana všechny druhy zážitků. Pár šílenců to ale dalo. Dosavadní rekord při jízdě autem je 22 dnů, 22 hodin a 43 minut. Vteřiny se neměřily… Superman na motocyklu to zvládl za 34 dnů. A abychom nezůstali pozadu – na kole ji přejel Čech Vítězslav Dostál za 9 měsíců. Startoval na Aljašce v červenci 2006, do Ushuaiy v Argentině dojel v březnu 2007. Prales Darién objížděli všichni.

Na téhle silnici se nemusí spěchat. Pro poznání všech barev a vůní Ameriky je určitě ideální. Její vzájemné propojení je také pozitivním důkazem toho, že dohodnout a spolupracovat je možné napříč celým kontinentem. Myslíte, že někdy vznikne taky Paneuropana? Z Reykjavíku do Omska? S nedokončeným úsekem Praha – Brno? Schválí to v Bruselu?

[article id=2781]

Zdroj foto: lonelyplanet.com, amazigplaces.com, ticotimes.com, wikipedia.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *