Narodila se v roce 1900 v Olomouci a na začátku sladkého dvacátého století jí to táhlo do světa. Z Brna, kde pracovala a studovala (na hudební škole ji učil i Leoš Janáček), vyrazila v osmnácti do Francie. Poznat svět, naučit se jazyky a potkat velkou lásku. A tak tomu i bylo. V roce 1922 se v Praze vdává za podnikatele Čeňka Junka.

Oba mladí lidé si našli společnou lásku – automobilový sport. Jejich svatební cesta měla být přípravou na závody, povedlo se jim ale jejich  Mercedes-Benz rozbít tak, že potřebovali nové auto.

Tato nehoda – náhoda způsobila, že své jméno spojili s jinou značkou. Závodní vůz si odjeli koupit na Pařížský autosalon.  Tam se seznámili s Ettorem Bugattim a jeho úžasnými auty. Vznikla láska na celý život.  V Československu v té době jezdilo kolem 4350 aut, řidičský průkaz mělo jen 100 žen. Eliška byla jednou z nich, aby mohla závodit, tak jako její manžel.

Nejdřív s ním jela jako spolujezdec, když v roce 1923 vyhráli v Bugatti T32 své první závody. O rok později si Eliška sedla už sama do Bugatti T30 a vyhrála závody Zbraslav – Jíloviště. Pod zadkem měla pár polštářů, aby přes mohutný předek bugatky něco viděla.

Začalo období nebývalých úspěchů. Mimo jiné vyhrála v roce 1927 velkou cenu Německa na Nürburgringu, závody Coupé des Dames a dámskou velkou cenu v Montlhéry. Na každý závod se pečlivě připravovala a důkladnou přípravu žádala i od svých techniků.

Evropský věhlas si vybudovala na závodech, kde paradoxně nezvítězila. Targa Florio na Sicílii byly extrémně náročné závody. 5 kol na 108 kilometrovém okruhu s převýšením 1000 metrů a více než 1500 zatáčkami, jezdilo se hlavně po šotolině. V té době absolutní motoristické peklo. V roce 1927 závod nedokončila, ale v roce 1928 se slavně vrátila. V celkovém pořadí skončila pátá a získala cenu za nejrychlejší kolo, cenu pro nejlepšího amatérského jezdce a samozřejmě také cenu pro nejrychlejší ženu, pardon, v té době – dámu. Při triumfálním návratu ji vítala celá Praha, musela asistovat policie. To bylo pro tuto výjimečnou ženu to nejhezčí, co zažila. Pak přišlo temno: ve stejném roce se v Nürburgringu zabil její manžel Čeněk. Ano, tam, kde před rokem zvítězila.

[article id=3588]

Eliška už nikdy žádné závody nejela. Nadále ale motorizmus propagovala, v té době byla skutečně evropskou automobilovou celebritou a pořád i tváří značky Bugatti. Na bugatce podnikla cestu na Cejlón, s jinými dámami za volantem navštívila Afriku. Poté začala pracovat pro firmu Baťa a její divizi výroby pneumatik.

Po roce 1948 Junková nemohla vycestovat do zahraničí. Podruhé se vdala, pracovala v gumárenském průmyslu a psala o motorizmu. Až v roce 1966 ji soudruzi pustili na vzpomínkovou jízdu Targa Florio. Eliška Junková zemřela v roce 1994.

V roce 2014 se představila limitovaná edice vozů Bugatti Veyron „Bugatti Legends“. 1200 koní, z nuly na stovku za 2,6 vteřiny a maximální rychlost 406 km/h. Limitovaná edice má jméno Elizabeth Junek. Rachot tohoto čtyřkolového diamantu šel za Eliškou určitě až do nebe.

[box title=“Jak soudruzi nechtěli vyrábět československou Alfu Romeo“ url=“http://211899.w99.wedos.ws/pat-a-mat-v-baz/“]V automobilové historii najdeme hodně zaniklých značek a továren. Na některé se nedá zapomenout, na některé si naopak vůbec nemůžete vzpomenout. Asi tím druhým případem je i automobilka z naší nedávné Československé historie:  BAZ (Bratislavské automobilové závody).[/box]

Zdroj foto: diariomotor.com, auto-veteran.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *