Na konci dvacátých let 20. století film konečně promluvil. Nejdříve se tedy rozezpíval a rozezněl – první hollywoodské trháky se zvukem byly hudební filmy plné hudby, lásky, romantiky a hezkých duetů. Filmový průmysl ale už hledal nové příběhy, které narvou kina. V Americe leželi přímo na ulici, tak jako oběti gangsterských válek v letech prohibice. Filmy o gangsterech, plné mrtvol a střelby v té době zadefinovaly žánr, na který chodí kluci a děvčata dodnes. Byl to počátek žánru, který se později pojmenoval jako „film noire“.

V USA díky prohibici zuřila válka gangů a vše nejdřív zpracovala literatura. Kolem magazínu Black Mask se sešli autoři, kteří jsou dnes v čítánkách detektivního žánru drsné školy­- D. Hammett, E. S. Gardner a zejména R. Chandler se svým detektivem Philem Marlowem. Tehdejší média, tisk a rádio, přinášely neustále zprávy o vraždách, popravách, a přestřelkách. Celebritami své doby byli gangsteři, jejich holčiny a policisté. Hrůza, z které jde husí kůže, fascinovala vždy. Hollywood měl příběhy od autorů a popis reálií v každém vydání novin a mohl začít točit. Že k žánru patří automobilová honička se střelbou, bylo jasné – takhle mafiáni skutečně čistili svá území. Kromě toho šlo o motorizovanou verzi zavedených honiček na koni z dalšího filmového žánru – z kovbojek.

Filmaři to rozhodně neměli jednoduché  –  kamery byly ještě pořád moc velké a filmový materiál vyžadoval hodně umělého světla. Ale už existovala zadní projekce. Filmové honičky tak byly kombinací reálných záběrů z jedoucích aut a záběrů z interiérů automobilů, které vznikaly ve studiu a na jejich pozadí běžela zpětná projekce ubíhající silnice. Plus zvuk střelby, ječících motorů, a skřípění brzd. Protože se film právě rozmluvil, byly honičky, v porovnání se současnou produkcí, neuvěřitelně ukecané.

Pětiminutová sekvence si dnes ve filmu vystačí s několika fu*ky a sh*ty. Za časů našich praprababiček si hlavní hrdinové museli za jízdy pěkně popovídat. Aby je nerušilo řízení ve stresu, seděli na zadních sedadlech a nervy měl řidič. Z dnešního pohledu jde o bizarní, ale kouzelné sekvence. Navíc bohatá studia si už mohla dovolit rozflákat několik aut, případně i filmových staveb. To se taky líbí dodnes… Tempo automobilových honiček držel střih záběrů z více kamer, a tak je tomu taky dodnes. Kombinace celek – detail – polocelek zabere vždy. Stejně tak, jako záběry z pohledu řidiče.

Určit jediný první kultovní film s filmovou honičkou je nesmysl. Dnešní filmoví mistři od M. Scorseseho až po R. Scotta nejčastěji opěvují tyto gangsterky z počátku třicátých let minulého století:  Malý Caesar, Veřejný nepřítel, Velký hazard a Zjizvená tvář. Ano, film s Al Pacinem je remakem původního filmu z meziválečného období. Prý se líbil i samotnému Al Caponemu, který je pro filmaře velkou inspirací dodnes. Nejen pro filmaře…

Automobilové honičky jsou solí každé pořádné filmové detektivky, a solit se začalo už hodně dávno. Chutnají všem milovníkům filmu a díky vývoji filmové techniky a postprodukčním technologiím jsou pořád šílenější. Divák může v kině prožít to, co na 99 % v reálném životě nikdy nezažije. Zbylé jedno procento zažilo, a buď nepřežilo, nebo to dodnes vypráví kámošům v cele, případně na paralympiádě. Nebo o tom napsalo knihu a teď jezdí po besedách. Kromě filmové techniky a aut se toho za těch 80 let moc nezměnilo, že?

[article id=4376]

Zdroj foto: sky.com, collider.com, rockislandauction.com, thedrive.com, vintag.es, shorpy.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *