Bratři František a Mojmír Stránský již během druhé světové války postavili tříkolové vozítko pro válečné invalidy. Dvě kola vpředu, jedno vzadu. Chtěli vytvořit levné a lehce ovladatelné „přibližovadlo“, které by pomohlo zmrzačeným obětem války. Ve svém úsilí vytrvali a počátkem padesátých let představili soudruhům tříkolku OS-KAR – název měla odvozen od přesmyčky „kára na ose“. Výroba byla povolena. Nejdříve se montovala ve vesnici Parník u České Třebové, v roce 1952 jej začalo vyrábět výrobní družstvo Velo Hradec Králové ve svém závodu Solnice. Za dva roky se vyrobilo 130 OS-KARů, v roce 1954 se dala do výroby vylepšená verze už pod kultovním jménem Velorex. Cestné zjevení bylo dlouhé přes tři metry, motor pocházel z motocyklu ČZ a při plném zatížení (2 osoby a 190 kg zavazadel) jelo rychlostí kolem 50 km/h.

Pracující invalida si mohl Velorex koupit za tehdejších 10 650 Kčs. Stát mu přispěl sumou 2700,- Kčs a zbytek pokryla půjčka od státní spořitelny. Automobilová bída té doby ale k hadraplánu přitáhla i zájem obyčejných lidí, který potřebovali jet z bodu A do bodu B. Stroj se zdokonaloval a výroba se rozšiřovala. Poslední model Velorex 16/350 s motorem z Jawy 350 jel už rychlostí 85 km/h a vyráběl se až do roku 1971. Tehdy stál 13 320,- Kčs. Více než 7500 kusů se vyvezlo do tehdejší Německé demokratické republiky, Bulharska, Polska a Maďarska.

V průběhu výroby se ve výrobním družstvu Velo pokoušeli i o čtyřkolový Velorex. Něco, co vypadá skutečně jako auto. Na brněnském veletrhu v roce 1959 představili Velorex 4/350, ale až o deset let později se začal vyrábět Velorex 435 O.

[article id=1706]

Ve čtyřkolovém autě, které mělo pomáhat těm, kterým šlo o život šlo DOSLOVA o život. Za jízdy vypadávaly dveře, přehřívaly se brzdy, praskal rám konstrukce, někdy se propadávala dřevěná podlaha a do kabiny se dostávaly výfukové plyny. Auto ale bylo s odnímatelnou střechou a tak se dalo rychle vyvětrat. Celá tahle legrace stála tehdejších 19 000,- Kčs – invalidé z ceny platili jen 4 000. Lidé nakupovali, chvíli jezdili a pak zuřivě reklamovali a někteří se s výrobcem i soudili. Nakonec muselo ministerstvo dopravy na čas zrušit platnost technické způsobilosti vozítka a výrobce se musel postarat o nápravu 24 prokazatelně zjištěných závad. Výroba Velorexů v roce 1973 skončila a pro invalidy se začali upravovat Trabanty. Labutí písní Velorexu byla ještě laminátová verze tříkolky HOBA 2, kterou v roce 1974 představil pan František Honc. Zaujala, ale už stačilo.

[banner group=‘article-banner’]

Čtyřkolový Velorex byl zjevně hluboké nedorozumění. Tříkolka vstoupila do automobilových dějin. Velorex – z vysmívaného auta se stala dnes sběratelská rarita. Velorexy je možné najít po celé Evropě. Několik jich jezdí i v Asii, v Americe a jeden prý dokonce v Austrálii, ale možná šlo o fata morgánu. Velorex se mihnul i v Top Gear, ale ještě v hlubokém dávnověku tohoto seriálu.

Hadraplán, na to jak byl zoufale ošklivý, se stal i múzou tvůrců. Zjevil se v několika televizních seriálech, zpíval o něm Ivan Mládek a filmový pomník mu postavil film „Vrchní prchni“ od Smoljaka a Svěráka. Jozef Abrahám v hlavní roli přesně opíše i metodiku nástupu do tříkolky: „Přikrčit a zaklonit, jako když si sedáte za kulomet.“ Sedli byste dnes do něj a projeli se? Jen tak a střízlivý?

[article id=1539]

Zdroj foto: wheelsage.com, skodateam.cz, lanemotormuseum.com, asmcars.cz, youtube.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *