V KLDR se soukromě auta vlastnit nesmí. V zemi je odhadem registrováno 25 až 30 tisíc automobilů, které patří státu a jezdí v nich hlavně vládní úředníci. Samozřejmě, několik vyvolených Kimových příbuzných a kašpárků auta vlastnit může.

Hned po druhé světové válce se rudá část korejského poloostrova rozhodla vybudovat vlastní automobilový průmysl s pomocí velkého bratra Sovětského svazu. Soudruzi začali vyrábět asijské verze náklaďáků GAZ 51 a 63 a dokonce i osobní GAZ M20 Poběda. První místní automobilka se jmenovala Sungri. V roce 1967, asi pro zmatení nepřítele, se vyměnila za značku Pyongsang a vyráběla i licenční GAZ 69 – známý ruský armádní gazík. Armáda tedy již své vozy měla, teď je ještě potřebovala vládnoucí vrchnost.

Tady ale světlé zítřky narazily na drsnou realitu – severokorejský průmysl neměl zázemí pro výrobu kvalitních osobních aut. Rozhodl se je proto dovážet a to vskutku revolučním způsobem: V roce 1974 si KLDR objednala u automobilky Volvo tisíc kusů modelu 144. Auta byla dodána a dodnes nejsou zaplacena. Švédská vláda každoročně soudruhy na dluh neúspěšně upozorňuje.

V osmdesátých letech chtěli soudruzi trik zopakovat. Firma Mercedes ale chtěla peníze dopředu. Dostala je a tak se v rudé říši ocitlo několik desítek Mercedesů 190E. Soudruzi věděli přesně co s nimi: několik aut bylo důkladně rozebráno a podle nich se začal vyrábět vůz označovaný Kaengsaeng 88. (Ne, Koenigsegg, jo?). V pohádce by se asi Mercedesy ptaly: “Za co, soudruzi, za co?“.

V 90. letech 20. století nepřišla do zbídačené krajiny žádná nová auta, ale hladomor. Továrny se zavřely a stát vše řešil dovozem ojetých aut z Vietnamu a Číny. V roce 1999 na severokorejská rudá vrata zaklepala další postava jako z pohádky – reverend Sun Myung Moon z Církve sjednocení. Ano, to byl ten bodrý muž, který vám na dálku vybral manželku, a pak jste mohli zažít romantickou svatbu na stadionu spolu s dalšími stovkami šťastlivců.

Jako symbol smíření, jasných zítřků a možná vidinou nějakých svateb na stadionech, navrhl Moon vybudovat společný podnik na výrobu automobilů. KLDR souhlasila a v demilitarizované zóně v hraničním pásmu byla postavena továrna Pyeonghwa Motors. Vyráběly se zde licencované modely od čínských profesionálních kopírovačů Brilliance Jinbei Automotive: Pick-upy a minibusy vycházející z Toyoty Hiace, osobáky podle Fiatu Palio a kopie Mercedesu-Benz W210. Roční produkce se nepočítala v desítkách tisíc, ani tisících, ale v stovkách kusů aut ročně.

Církev sjednocení také ráda zisk a proto radši v roce 2013 předala továrnu severokorejskému lidu… Od toho roku se o produkci továrny víc neví, než ví, tak jako o veškerém tamním dění. Propaganda soudruhů ale pracuje a tak je možné vidět reklamy na auta a několik šťastlivců navštívilo showroom automobilky v Pchjongjangu. Jestli továrna něco skutečně vyrábí, se neví. Jedna z verzí pohádky říká o tom, že v továrně se jen přilepuje logo značky na fejky vyráběné v Číně.

Mezi 23 miliony severokorejců ale žije jeden, který může mít jakékoliv auto světa – Kim Čong Un, poslední vládce z rodu Kimů. Vlastní několik stovek automobilů a něco zůstalo i po tatínkovi a dědečkovi. I jídla má dost. To je prozatím konec severokorejské, nejen automobilové, pohádky.  Auta z KLDR jsou dnes něco mezi přeludem a zjevením.

Zdroj foto: carscoops.com, dailyscene.com, moxigo.com, earthnutshell.com, unikoreablog.history.com


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *